Do Užhorodu

V Košicích jsme ráno byli na čas. Miki večer říkala, že kdyby ji někdo ráno probudil kafem do postele, že by jí možná ani nevadilo vstávat v těch šest. No a splnilo se jí to. Stevard nás probudil už v půl šesté a dožadoval se toho, že nám musí dát náš snídaňový croissantem. Pak jsme měli v ceně ještě kafíčko no pak už jsme museli vystoupit na konečné. Bylo zatařženo a poprchávalo, ale poměrně teplo, takže v autobuse se pečeme.

Na nástupišti jsme zjistili že máme asi fakt moc jídla. Nikdo totiž pořádně nevěděl, že k centrálně zajišťovanému jídlu není potřeba se přihlásit, ale naopak při jeho nechtění odhlásit. Takže Týna s Milerem napekli pro všechny, k tomu napekla Jana, já jsem dostal tu výslužku. K tomu navrch centrální bageta, zapomněl jsem se odhlásit od centrálního sušeného mléka, takže ho teď ponesu čtvrt kila navíc a ještě se asi stalo, že jsme nqvážili dvahrát jáhlovku pro Pepu. Takže je zákaz jít v jakémkoli ukrajinském městě na jídlo do hospody, dokud to všechno nesníme:-)

Eurobus, kterým jsme chtěli jet původně a který nám vyprodali, tam v půl ještě stál, ale co bylo horší, autobus do Michalovců, který měl jet za dvqcet minut už měl na svém nástupišti frontu 35 lidí. Podařilo se nám na poslední chvíli předběhnout skupinu dalších čundráků, ale stejně jsme byli nervózní, že se nedostame. Když pqk autobus přijel, tak jsme se rozhodli udělqt nátlak a nanosili jsme zavazadla do zabazadlového prostoru, qby jsme mohli říct: ale my už tam máme krosny!

Povedlo se, jenom byl opruz, že řidič nemohl zadat najednou 15 lístků. Zůstalo na nástupišti asi deset lidí, kteří se nevešli.
V Michalovcích bylo zcela jasné, od kterého označníku jede přípoj na Užhorod, už tam stálo asi 10 omšelých čundráků a ja to pak jeden kolega z jiné výpravy na hranicích zhodnotil, celý autobus je komplet turistyčny.
Autobus jel už Prešova, ale vešli jsme všichni dokonce na sezení. Tady byl nákup lístků o poznání složitější, řidič se to snqžil vydávqt po třech, ale pak zjistil, že tam měl špatnou cenu, takže všechny ty lístky zase stornoval. Pak řekl, že batohy budeme mít za polovic bez lístků, ať mu dáme k těm 48 eurům ještě pět, ale ve výsledku to bylo sedm, prostě do kapsy.

Miki s Luďkem evidentně začali žít zahrádkařením a chalupařením, protože nám pořád vyprávějí o svých pěti dýních, které mají dorůst do sto kilo. Konstatovali jsme, že na metrákovou dýni bude potřeba udělat zabíjačku se sezváním známých a příbuzných a budou se vařit kotle polévky, která se zamrazí, kompoty, ze tří druhů dýní a cukety se udělá prejt a třeba i klobásky:-) Už jsou dokonce ve stavu, že si v pondělí chodí do práce odpočinout.

Na hraničním přechodu čekáme už pře hodinu, první nám na Slovenské straně vybral pasy nějaký chlápek z Frontexu, který nebyl Slovák- jestli je tu kvůli tomu, aby se tu ty kontroly nešmelily... je fakt, že u každého pozorně zkontroloval fotku s obličejem. Vrátili je ale k řidičovi a lidi rozdejte si to.
V autobuse se fakt pečeme, ale aspoň smíme ven.

Před Ukrqjinskou stranou opět dlouho čekáme, než nastoupí ukrajinská pohraničnice od hlavy až k patě v maskáčích a s pistolí na koženém pásu proklatě nízko. Na prvním sedadle vepředu sedí Simča a ona se do ní pustí: Co jedete dělat na Ukrajinu. Jo tak vy jste turisti? A kde máte turistické vouchery. Tak ty vouchery mi ukažte...
My to vzady neslyšíme, ale prý to trvalo docela dlouho a asi bylo cílem vystresovat a získat nějaký ůplatek. Když se to nepovedlo, tak ta ůřední osoba nasadila výrazně milejší výraz a pokračovala ve sbírání pasů od ostatních. Možná taky, že tu Simonu tak grilovala, protože seděla na mstě, kde v autobuse normálně sedává průvodce.
Měla visačku se jménem a Kofola hned do mě ať přečtu, jak se jmenuje. Viktorja přeslabikoval jsem. Tak jsme se na Viktorku pěkně usmáli, když se nesnažila získat vouchery, tak to byla sympatická mladá blondýna, a od prostředních dveří jsme každý jenom opakoval slovo Mukačevo a než odešla,  vyjmenovali jsme pro jistotu ještě všechna další místa vřetně Koločavy.

Za nějakou dobu se pasy zase vrátily a zase jsme si je měli rozdat sami. Celkem jsme na hranicích strávili lehce přes dvě hodiny a někteří navrhovali, aby si tohle vyzkoušel každý, kdo má kdekoli chuť prosazovat vystoupení z EU.

V Užhorodu jsme byli hned po vystoupení na asutobusovém nádraží obklopeni veksláky, ale nebyli příliš dotěrní, takže jsme se jich brzy zbavili. Pepovi se podařilo zjistit, že jezdí i přímé autobusy do Volovce, které mi ten iternetový vyhledávač nějak nenašel. Peníze jsme vyměnili ve směnárně za kurz 30 za euro, vtipné bylo, že jsme dostali 21000 hřiven ve stohřivnových bankovkách, takže dva balíky stažené gumičkou.

Autobus byl maršrutka, jízdenky se kupovqly v pokladně autobusového nádraží na konkrétní spoj. Do odjezdu jsme měli 50 minut, takže jsme zkusili místní zmrlinu a pivo a bavíme se čtením nápisů v azbuce. Značná část reklam je na zprostředkovnání práce v EU a zařízení víz.
Když už jsme měli začít nastupovat, objevil se nějaký problém, přišla dokonce pokladní, která nám prodala ty lístky. Zjistilo se, že nemáme zaplacená zavazdla. Rychle jsen to běžel napravit s tou paní do pokladny, ona pak se mnou zase běžela i zpátky a cestou mi, neznalému cizinci, vysvětlovala, že batožina není v ceně jízdenky.
Ůplně jsem nechápal, prč máme nastoupit a bagáž nechat vvenku, ale brzo to bylo jasné - má se tím zaskládat ulička. V sedě .na sedadlech jsme tak vršili ve voze nepřelezitelnou hromadu a spolehlivě jsme tak obsadili veškerý prostor. Ještě že jeli jen dva místní, zbytek toho Tranzitu jsme byli my.
A pak začalo pocení ve vlastní šťávě, bylo vedro, žádná klima a tolik lidí na melém prostoru.

Po nějakých třech hodinách jsme dorazili do Volovce. Na plácku s jednou plácačkou a obytnou buňkou s nápisem Autostacija už stojí Octavie s klackem podepřenými dveřmi do kufru, takže víme, že zbytek výpravy s doprovodným vozidlem už je tu.
Nabídka nechat část zásob ve voze, které z důvodu logistické podpory Kačenky po pár dnech vyzvednem z Mížhirje vyvolá akci přebalování krosen, ale za nějaou hodinku již vyrážíme nqjít spací plac za město.
Po ani dvou kilometrech se přednámi otevírá rovná louka s dominantou pěti vysokých borovic, která bude naším dnešním nocovištěm, dál už se totiž výrazně zahušťují vrstevnice a je tam les.
Zbytek odoledne a večera je výrazně ovlivněn výpravou provodu, ale o tom už v jiné zprávě.