Neděle

Protože Miler a Kofola svorně tvrdili, že mají na služebních číslech datový roaming i na Ukrainu a stovky megabytů dat, nechal jsem se přesvědčit, že nebudu kupovat ukrajinslou sim kartu. Možná to byla chyba, protože Miler má data asi jen v EU a pak už byl špatný signál, že data nefungovala nikomu.

Ráno jsme se probudili do slunečného dne a vyráželi asi v půl desáté, kdy už bylo fakt vedro. Pár lidí šlo před odchodem ještě pro vodu, ale ne jako my, vrátili se za chvilku. Týna, která je vždycky první připravena vyrazit jjiž nervozně přešlapovala u svého 45 liitrového batůžku a významně počítala záporné body. Nevím, jestli jsem to loni psal, ale Týna se musí neustále pohybovat, aby jí voda proudila přes skřele a neudusila. Jako to mají žraloci a jiné paryby.

Cesta stoupala převážně vzrostlým bukovým lesem a na hřeben jsme museli překonat zhruba 600 výškových metrů.
Bylo vedro vedro a tak zásoby vody rychle.mizely. Na vrcholu  stál velký kříž ze sioných ocelových rour na který, jak se ukázalo se dá vylézt. Málokdo si všimnul, že Týna už je na jeho vrcholu. Foukal tam totiž čerstvý vítr, což v tom vedru bylo velmi příjemné. "Žraloci také spí v proudu" volá na mě se shora Týna a tak je jasné, že je tam spokojená.
Hřšben poloniny Boržava je bezlesý, takže celý zbytek dne máme výhledy na jiné nižší lesnaté hřebeny nebo na louky a pole a vesnice, které trochu připolínají krajinu v Podkrkonoší.

Vedro nepolevuje a tak zevlujeme dlouho ve stínu boudy meteorologiské stanice.

Evžen z jiné české výpravy nám radí, kde se nejlépe utábořit a jít pro vodu a když to říká Evžen, tak to bude určitě pravda. Táboříme tedy v sedýlku (viz mapu) jdeme se unýt od potu k prameni, který je ledový jak koupání na Předělu, večer začíná foukat a je zima jsme nabalení. Na Puťáku je trochu problematické, že od jisté chvíle si už není co přiobléct. Chvíli hrajeme nakytaru a jdeme spát.